Aneb jak nás Anglie změnila
Každý si myslí, že pracovat v zahraničí vynáší neuvěřitelné peníze a je to strašně jednoduché. Bohužel není tomu tak, a někdy se musí dřít více než ve vlastní zemi. Díky zkušenosti v zahraničí mnoho získáte, ale taky ztratíte.
Nás ale naštěstí pobyt v jiné zemi a nový začátek neuvěřitelně posilnil a dal nám mnoho nových zkušeností a zážitků. Asi nejtěžší věc v mém životě byla vzdát se svého pohodlí, svého domova a rodiny. Rodinu velkou nemám, ale i tak přátelé a ti, které za svou rodinu považuji opustit na neurčito, je velmi zásadní a nelehké rozhodnutí.
Právě Kréta se nám stala osudnou.
S Páťou jsme společně bydleli rok ve startovacím bytě, který byl za přijatelný nájem. Krásně jsme si ho zařídili, nakoupili spoustu dekorací a plánovali společný život. Zároveň byla na řadě naše první společná dovolená. Naplánovali jsme si krásné tři týdny. Začínali jsme na Krétě, pokračovali do Říma a končili v Barceloně. Právě Kréta se nám stala osudnou, kde jsme potkali sestru od naší kamarádky Mišky (delegátky - přečtěte si, jak jsme se stali delegáty ). Ta přijela se svým přítelem - pravým angličanem, který se jmenuje Dave. Tento chlapík, když slyšel, že je Páťa truhlář, byl ohromen. V Anglii jsou truhláři totiž hodně žádáni a dobře placeni, takže dobrý a šikovný truhlář si může krásně vydělat. Začali jsme o tom velmi uvažovat a po pár telefonátech, dokonce i návštěvě, jsme se rozhodli pro změnu. Já, coby student na chemicko-technologické fakultě, těsně před bakalářkou, jsem toto odvětví pověsila na hřebík. Páťa, coby truhlář na volné noze a jeden z nejlepších pracantů v Hornbachu, práci po 8 letech opustil. A to už byl velký krok, protože v tuto chvíli, kdy někde pracujete 8 let, si můžete zažádat o hypotéku, koupit byt nebo postavit barák a začít rodinu. Ale my se rozhodli jinak. My jsme nechtěli tento stereotyp a uvázat se na několik let k pravidelným splátkám a zůstat v zaběhnutém krysím závodu. Prodali jsme auto, Páťa předělal mamce byt a všechen nový nábytek, který jsme nedávno koupili do našeho bytečku, jsme přenechali jí. Museli jsme se rozloučit se vším, co jsme měli. V tu chvíli si člověk uvědomí, že věci jsou jen věci a rodina/přátelé jsou nejvíc.
Říkáte si, zůstaneme v kontaktu ... po pár měsících poznáte, komu stojíte za to.
Naši novou cestu jsem v letadle obrečela , ale nebrečela jsem steskem, nýbrž štěstím. Štěstím, že jsme se vymanili z toho zaběhlého cyklu, který ničí osobnost. Jak jsem psala v článku Anglické dobrodružství, začátek opravdu nebyl lehký. Nicméně jsme vše zvládli! Zvládli jsme začít v cizí zemi - sehnat si vlastní bydlení, zařídit si práci, bankovní účet a naučit se jejich jazyk. Zároveň jsme si i užívali!
Práce v Anglii je skvělá - tedy aspoň ze začátku! Nikdy jsem v České Republice nezažila, že by mi za práci někdo poděkoval nebo snad nedej Bože řekl, jak jsem úžasná! Tak tohle jsem zažívala denně! Ne nadarmo se říká zlatý český ručičky! Angličani - hlavně mladí, kteří nemají tolik pracovních zkušeností, jsou totiž u vytržení z toho, jak my umíme pracovat. Mohu Vám říct, že díky Anglii jsem si začala uvědomovat, že nejsem robot a práci odvádím velmi dobře a začala jsem i já ostatní chválit a děkovat jim za pomoc. Začala jsem si užívat, jak přijdu do práce nebo do banky nebo i do kavárny a již ve dveřích jsem slyšela: "Good morning! How are you?". A to bylo neustále a všude. Dokonce i na ulici. I cizí lidé se na nás usmáli. No pro čecháčka naprostý nezvyk. Hlavně v Anglii nemají vykání! Další věc, kterou zbožňuji na tomto jazyku. Všichni si jsou prakticky rovni. Dokonce jednou, když jsem přijela na dovolenou domů, do ČR, jsem měla hrozný bolehlav. Protože nebyla poblíž žádná lékárna, zastavili jsme u benzínky a já se šla slušně zeptat, zda mají paralen. Když jsem vlezla dovnitř, spustila jsem: "Dobrý den, jak se máte?" Paní prodavačka se na mně nevěřícně podívala a zvolala: "Co chceš?!" A od této chvíle jsem věděla, že jsem doma.
Oproti nám jsou velmi nápomocní (někdy až moc). Pokud se cokoli stane, snaží se pomoci a nejsou lhostejní. Někdy až moc podporují bezdomovce a feťáky, ale jsou to jejich peníze, jejich věc.
Díky libře byl pro nás svět otevřený a přístupnější. Ano, mohli jsme jen pracovat a šetřit peníze, ale co je to za život? Když se poohlédneme zpět, mohli jsme ušetřit možná jednou tolik, ale nenavštívili bychom Thajsko, Indonésii nebo Rio de Janeiro! Díky této měně a práci, kterou jsme měli, jsme si mohli vyzkoušet, jaké to je být v "infinity" bazénu a sledovat z něj celý Bangkok, pít vychlazené pivo a přikusovat arašídy s chilli. Zároveň jsme si také vyzkoušeli, jaké to je, když přijdete o některé kamarády. Ano, i s tímto se můžete setkat. Bohužel zde platí - Sejde z očí, sejde z mysli. Ale nakonec, jak se hodně cestuje, není vlastně moc času pozdravit a strávit nějaký čas se všemi.
Práce je zde velmi náročná a někdy nadřízení s ostatními jednali jako s levnou pracovní sílou, která je zde přeci pro práci a peníze. Chodili jsme domů unavení, neměli jsme den volna. V ČR máme alespoň víkend nebo krátký/dlouhý týden. Jde se s přáteli na pivo nebo na písák se v létě vykoupat. To u nás neexistovalo. Jednou jedinkrát jsme v Anglii byli u moře. Užili jsme si thajský festival a tím naše zábava skončila. Tím, že je v UK draho, rozmyslíte si, zda půjdete na oběd/večeři nebo radši zůstanete doma. Za to jsme alespoň potkali nové lidi, se kterými jsme mohli trávit čas. V pohostinství se dá potkat mnoho známých. A dokonce v místě, kde jsme pobývali, žili Češi. Byli jsme za to velmi rádi. Čeština byla pohlazením pro uši, stejně tak, jako česká kuchyně.
Na úkor našeho zdraví se honíme za penězmi, které stejně později utratíme za to zdraví, které jsme si sami zničili.
Bylo toho na nás opravdu hodně. Skoro jsme se nevídali. Tím, že Patrik měl ranní směny a já noční, když jsem přišla z práce domů, už byl v posteli. A v tomto okamžiku jsme si řekli dost. Proč bychom se my měli strhat pro něco nebo někoho, který na nás akorát vydělává. Proč bychom se měli stresovat a ničit si zdraví pro společnosti, které na Vás chtějí akorát ušetřit? Vždyť ani za ty peníze to nestojí! Radši si odpočinu doma a nechám ty peníze někomu jinému ... A to je právě ten zlom, kdy jsme zjistili, že peníze nejsou vše. A to by si měl uvědomit každý z nás. Na úkor našeho zdraví se honíme za penězmi, které stejně později utratíme za to zdraví, které jsme si sami zničili. A o tom přeci ten život není!
Život si máme užívat! Ne přežívat! Proto jsme si 7.března žádali i o víza na Nový Zéland. To bohužel nevyšlo, což je dobře! Vždy něco špatného je pro něco dobrého! Byl to osud jak já říkám a vyšly nám víza do Chile! Zároveň nám vyšla práce jako delegáti.
Odcházet z Anglie po 3 letech byl to opravdu zajímavý pocit. Byli jsme na jednu stranu rádi, chtěli jsme odsud pryč, vysávalo nás to. Ale na stranu druhou jsme si tu něco vybudovali, sami, v cizí zemi. Čas je neúprosný a je třeba se posunout dál. Prakticky nikdo kromě pár lidí, kteří jsou ti na pravém místě, nám nechtěl věřit, že cokoli z naší cesty dokážeme. Bylo nám řečeno, že delegáty vydržíme dělat ani ne týden. No a my zdárně ukončili sezonu s nabídkou další spolupráce! Mysleli si, že s Chile si děláme srandu a víza nedostaneme. No tak hádejte, co máme na 10. stránce pasu :)
Suma sumárum Anglie něco dala, ale i něco vzala. Ale to, co vzala zpětně vidím jako dobrou věc. Prakticky nám vytřídila to, čeho bylo potřeba se zbavit. Dokázala nám, že my máme navíc a jsme schopni se o sebe postarat i v cizí zemi. Otevřela nám oči a dveře kamkoli. Pokud i Vy chcete změnit svůj osud a něco zažít, zde je pár rad jak na to :) Nebo nám napište své poznatky, pokud jste se již posunuli někam jinam :)
