Chiang Rai - Krabi:
společnost Thai AirAsia za necelých 2.000,-Kč
Krabi - Airport bus do přístavu:
90 THB = cca 62,-Kč
Krabi - Koh Lanta:
400THB = 280,-Kč
Open Water kurz:
11.000THB = 7.700,-Kč
Opět přišel čas se přesunout, a my jsme dostali skvělý tip! Koh Lanta. Nelenili jsme a zabookovali letenku. Let byl se společností Thai AirAsia. Jenže to bych nebyla já, aby se mi při vzletu neudělalo zle a nepotřebovala na toaletu. Trvalo snad celou věčnost, než to světélko „použijte pás“ zhaslo! Byl to snad můj nejrychlejší start. Ale stihla jsem to. Začaly turbulence. Slyším jen píp (zapásejte se, prosím) a letušku, jak upozorňuje pasažéry, aby zůstali na svých místech. Já měla jasno, já se nikam nehnu. Už jsem zažila ledasco. Ale být na toaletě v pásmu turbulencí? Tak to nechce nikdo. Než se vše uklidnilo, utekla hodina a já vycházela, když zrovna letuška oznámila, že za chviličku budeme přistávat. Pro mne jeden z nejkratších letů, ale zároveň nejdelších mého života.
V Krabi funguje skvělý transport z letiště – autobus, který má na sobě napsáno AIRPORT BUS. Hlavně nedejte na lži, že žádný airport bus neexistuje! Existuje, staví přímo u letiště a odveze Vás kamkoli nebo alespoň přiblíží tam, kam potřebujete. Tady už nejsou tak milý a hodní, jako byli na severu. Tady se již jede krutý byznys, a je to masovka. Někdy až vtíravě a odrzle nám nabízeli taxi, až jsme na ně museli zvýšit hlas, aby nás nechali být, že jedeme autobusem. Spustilo se peklo. Začali na nás nadávat a ohrazovat se, že žádný autobus není. Na chviličku jsme jim to uvěřili, protože dokáží být opravdu přesvědčiví.
„Slabá! Přestaň! Začni se chovat normálně a dýchej!
Nechtěli jsme tu moc zdržovat, čekalo nás totiž dobrodružství. Byli jsme již domluveni s Danou – slečnou, kterou jsme poznali právě přes naše kamarády – delegáty – Míšu a Standu. Jednou o ní mluvili, že se společně potápěli, a my jsme si řekli, proč to nezkusit? Vzali jsme si na ní kontakt a slovo dalo slovo a my najednou stojíme na břehu ostrova Koh Lanta. Pozvala nás na grilovačku, která se konala večer na krásné pláži za zvuku praskajícího ohně. A tam jsme se upsali … Dáme si rovnou kurz Open Water! Kurz byl na několik dní a den první obsahoval bazén. Seznámení se s aparaturou a hlavně její vyzkoušení, především v krizových situacích. Protože je v Thajsku všeobecně málo vody, nemohou tak často vodu v bazéně měnit. A dělají to, co by se úplně dělat nemělo. Chlorují vodu v bazéně několikrát více, než by měli. A to dělá své. Po celém dni jsem už nevěděla, co dřív mám drbat, jak mne vše svědilo. Nicméně jsme se naučili alespoň desetinu toho potápěčského gró.
Přišel den D! Jdeme se potápět do moře! I když jsem si vše již vyzkoušela v bazéně, po skoku do moře jsem začala zrychleně dýchat. První a hlavní pravidlo potápění je NEPŘESTAT DÝCHAT. Jenže mě to nešlo! Jak mám dýchat pod vodou? Vždyť to je proti přírodě! A tak jsem se začala uklidňovat: „Slabá! Přestaň! Začni se chovat normálně a dýchej! Nádech, výdech. Nádech výdech.“ A jak to najednou šlo! Hned po ponoru si začnete všímat okolí. Vše Vám přijde tak tiché a uklidňující, že se mi dech srovnal sám. Teď nás nic nezastaví!
Žraloci!
Zaslechla jsem nějaké hučení. Ohlédla jsem se a Dana nám něco ukazovala. Vau! Žraloci! A kolik jich je! Celé hejno! Začala také na nás posunkovat, abychom se uklidnili, protože asi viděla naše vytřeštěné oči a dle bublin snadno odhadla, že jsme šokovaní. Byli jsme u nich opravdu blízko, ale neodvážili jsme se jich dotknout. Dalším pravidlem potápění totiž je – nesahat, pouze koukat a kochat se. Byl to skvělý ponor plný nových věcí, nových informací a naprosto jiný svět. Na lodi jsme koumali videa a zjistili jsme, že jak byl Páťa celý bez sebe, tak místo, aby kameru zapnul, tak ji vypnul. Takže naše dovádění se žraloky máme jen ve vzpomínkách.
Celou noc jsme pilně studovali, čekaly nás testy. A to udělalo s námi své. Po všech těch ponorech a díky změně tlaku, se nám udělalo nevolno a hledali jsme místo, kde si ulevit. Ozval se Danin hlas: „Na lodi se přeci házej šavle vzádu!“
Byl před námi poslední ponor a já už cítila, že jsem unavená a neunesu sebe a výstroj tak, jako na začátku. Protože s námi loď houpala, snažila jsem se chytit čehokoli, co mě udrží na nohou. Loď s námi prudce pohnula a já se neměla čeho držet! Ohnala jsem se po čemkoli a slyšela hlásek, který vykřikl: „Jáááj!“ Otočila jsem se a malý Thajec, který byl vedle mě, měl vytřeštěné oči! Podíval se na mě a na moji ruku. I já jsem se podívala na svou ruku. Když jsem očima dojela na konec, pochopila jsem, čeho se držím a proč tak mohutně (holčičím jekotem) vykřikl! Já ho držela za koule! Ono to bylo tak malé a měkké, že mi absolutně nedošlo, za co ho držím! :) Ten večer nám sdělila jedna Thajka na pláži, že ho sice nemají velkého ale "spicy" :D
