Bangkok - Chiang Rai:
Společnost Thai AirAsia do 500,-Kč
Bohužel jsme neměli dostatek času na to zažít noční přejezd vlakem, což musí být taky skvělý zážitek, ale co není, může být! Měli jsme pouhých 14 dní, a neměli času nazbyt. Museli jsme se do naší cílové destinace – Chiang Rai dostat jinak. Naštěstí vnitrostátní lety jsou poměrně levné, a tak jsme během 1h byli z Bangkoku v Chiang Rai. Na palubě bylo samozřejmostí dostat lahvinku jejich vychlazeného Singha piva a velmi chutné kari.
Chiang Rai je velmi přehledné neveliké město. Ubytování se zde dá sehnat velmi snadno a není velmi drahé. Já jsem našla nějaké hotely / apartmány na www.booking.com. Nicméně jsem nekupovala rovnou, protože jsme se na ceně chtěli dohodnout. Vždy jsme přišli k danému ubytování a smlouvali. Někde nám dali lepší cenu, někdy ne. Člověk musí mít trpělivost a ne na vše říci ano. Kolikrát jsme se museli vracet až na úplný začátek, ale většinou se vyplatilo. Měli jsme ubytování alespoň o polovinu menší. Vychytali jsme zde dokonce takové, které mělo i v ceně snídani. Nebyli jsme v Thajsku totiž v hlavní sezoně, a to znamená, že se snaží utržit ještě víc, než jindy, a dají částky kolikrát pod cenou. My jsme přiletěli v noci, ale zde se nespí, užili jsme si místní festival i sehnali ubytování. Svůj „domov“ na pár dní jsme našli.
Dobré ráno! Snídaně! Jejich káva – i když turek, který nesnáším, je výborná! K tomu čerstvé ovoce a máte skvělý základ na celý den! Právě, když jsme si vychutnávali naši snídani, zaslechli jsme dvě slečny, jak plánují svůj výlet – jeden výlet jsme s nimi již absolvovali – přečti si zde. A protože to byly kočky do nepohody, řekli jsme si, proč si prostě nepůjčit skútry a nejet prozkoumat blízké okolí? Holky, jelikož jsou dobrodružné povahy, kývly a jelo se do půjčovny skútrů. Páťa na skútru umí, já se toho nechci nikdy zhostit, protože jsem posera, co se jen na motorce veze. Obě dvě si skútr zkusily. Angela se nám ztratila. Čekali jsme asi tak půl hodinu, když se z poza rohu vyřítila vlající osoba na motorce. Zakvedlala sebou sem a tam spadla. Tak paní z půjčovny usoudila, že ta řídit nebude. Když si to ovšem vyzkoušela Frederika, bylo jasno. Za řídítka sedla s velkou nebojácností a my jsme tak mohli vyjet na výlet.
Náš plán bylo okolí Chiang Rai, kde se nachází krásy jako White Temple, Black Temple a několik vodopádů, které se skrývaly v džungli. Jako první jsme navštívili White Temple.
White Temple (Bílý Chrám) – jeho celý název je Wat Rong Khun. Tento skvost je v osobním vlastnictví a byl pro veřejnost otevřen roku 1977. Skládá se celkem z 9 budov. Nejzajímavější částí této nádhery je určitě most s názvem „Cyklus znovuzrození“. Most vede přes maličké jezírko, kde se nacházejí různé druhy karasů. Podivuhodné jsou ruce, které se jakoby natahují za něčím. Když se zaměříte na tyto ruce, uvidíte, jak usilovně se natahují. Mají totiž představovat nespoutané touhy.
My jsme neskutečně vychytali vstup! Když jsme k chrámu dorazili, nebyla tam ani noha. Řekli jsme si, že asi bude zavřeno, což by nás opravdu mrzelo. Ale naštěstí tomu tak nebylo! Mají obědovou pauzu! Mezi 12:00 – 13:00 v chrámu není ani noha, je zavřeno. Proto, když se postavíte k bráně jako první (fronty tam nebyly), budete jako první! Musíte být rychlý, ale díky tomu máme fotky bez lidí nebo max. s pár lidmi! Jindy je tam narváno a nemůžete si tak užít sílu okamžiku.
„We wish more amazing adventures.“
Na konci, vedle chrámu, prodávali hliníkové plíšky do tvaru srdce. Můžete si na ně napsat jakékoli své sny a zavěsit na strom přání. Naše přání bylo – „More amazing adventures.“ – „Mnoho dalších nádherných dobrodružství.“ Na kartářky a výklad budoucnosti nevěřím, ale na tyto věci ano. A vím také proč. Nikdy se mi žádná předpověď od kartářky nevyplnila, ale od doby, kdy jsme si pověsili toto srdce, získáváme nové a nové zážitky, na které nejde zapomenout. Celá budova je bílá a jsou na ní malá zrcátka, která právě dělají chrám nádherně zářící. Zlaté části chrámu symbolizují, jak se lidé, až moc, soustředí na materiální věci a peníze. Bílé části pak symbolizují pozornost duši a mysli, namísto posedlosti. Celé místo má zajímavý nádech, dalo by se říci, že si každý z něj odnese to své. Nás neuvěřitelně nadchlo a odcházeli jsme plní dojmů s vidinou nových zážitků. Naše cesta ale nekončila, a protože, když je něco bílého, musí být i černého. Jen 7km daleko se nachází Black Temple (Černý Chrám).
Black Temple, neboli muzeum Baandam, je kolekce 40-ti budov, které jsou domovem autorova zvláštní úchylky – vycpaniny a kosti. Nachází se zde i celá kostra slona, medvědí nebo tygří kůže, různé lebky a velmi nevšední nábytek, který je zhotoven z kostí různých zvířat. Architekt dokonce postavil na území prazvláštní komoru, která vypadá jako ponorka a sloužila pro týrání. Autor tohoto díla se jmenuje Thawan Duchanee´s a patří mezi uznávané Thajské umělce. Celé toto dílo vzbuzovalo velký údiv, hlavně i kvůli tomu, že je to nadmíru jiný styl všeho, co jste doposud v Thajsku viděli. Neuvidíte nic, co by k normální a starověké kultuře Thajců patřilo. Ba naopak se budete cítit jako v Norsku u Vikingů. Protože nám stále nebylo dost našich poznatků, měli jsme ještě jeden plán, jak zakončit náš výlet. Chtěli jsme konečně za vodopády! Problém byl, že jsme přijeli ve špatném období a ve vodopádech chyběla poměrně důležitá část. Voda. Ale my jsme to nevzdali!
Khun Korn Park Waterfall – Vodopád, který se nachází v lesním parku. Takže, i když nebude mnoho vody, alespoň si uděláme super procházku do přírody. Vody opravdu moc nebylo, ale i tak jsme si to užili. Vyblbli jsme se, hráli hru, která by se dala nazvat, kdo bude více postříkaný od vody, ten vyhrál. Došli jsme ke skútrům a s Páťou jsme rovnou nasedli. Jenže to nejelo. Proč taky, když zadní kolo bylo uzamčené. A v tom byl ten háček. Najednou Angela vyjekla a oznámila nám, že pod naší motorkou je had! Přímo pod zadním kolem! Umíte si představit, že jeden z nás jde odemknout motorku – zámek byl na zadním kole? Už padla tma a nikdo z nás neviděl, jak vůbec ten had vypadal. Vím jen, že byl černý. Nebo tmavý. Těžko říct. Navíc stejně nikdo z nás hadům nerozumíme. Ale překvapení to bylo pořádné. Navíc taková náhoda, že zrovna my zapomeneme odemknout zámek.
Pomalu jsme vzali motorku a přemístili ji na jiné místo. Naštěstí had zůstal klidný, když ztratil svůj přístřešek, pomalu se odplazil do džungle.
Po náročném dni jsme si s holkami řekli, že to musíme zapít! Navštívili jsme restauraci hned vedle věže s hodinami, která je celá ze zlata. Tak zde jsem se zamilovala do thajského jídla! Zde jsem ochutnala tu nejlepší polévku na světě - Tom kha kai! Je totiž strašně pálivá, ale zároveň sladká. Je to neuvěřitelná chuť, která Vás nutí nepřestat jíst! Prostě huba Vám hoří, ale Vy chcete víc a víc a víc a nemůžete přestat! Jako hlavní chod jsme měli grilovaného lososa na kousky v thajském salátě. Prostě nebeské žrádlo! Zapíjeli jsme vše pivem Singha a užívali si skvělého večera a probírali zážitky. Bylo toho hodně co vstřebat. Například i to, že holky na motorce vjely do protisměru, Frederika se lekla, zapotácely se jí řídítka a málem tak z nich byly rozmáčklé burgery, jak my říkáme čičiburgery.
Tímto článkem bych chtěla připomenout nám všem, jak je důležité vážit si všeho, co máme. I toho mála, ale hlavně zdraví. Frederika, kočka, která byla nebojácná, usměvavá a nekompromisní teď bojuje o holý život. Měla životní plány, které se jí rozjely skvěle, hodného přítele, domov a chtěla procestovat svět. Takový entuziasmus, který ta holka vyzařovala, má málokdo z nás. Ona se opravdu radovala z každé sekundy svého života a nechtěla ani jedinou nanosekundu promrhat zbytečnostmi a malichernostmi. Chtěli s přítelem procestovat Střední Ameriku. Začali v Guatemale, kde se jí z ničeho nic přitížilo. Zjistili ji autoimunitní onemocnění a Frederika byla paralyzována a upoutána na lůžko. Neumí mluvit a neovládá své tělo. I přes to všechno zůstává pozitivní a neztrácí úsměv na tváři. Častokrát na ni myslíme, a i když nevyznáváme jakoukoli církev, modlíme se za ni. Modlíme se k jakékoli energii, která na světě je, aby byla stále silná a nevzdala se. Dnes je to 17 týdnů a díky darům od svých známých i neznámých může pomalu chodit, mluvit a zapojit se zpátky do života. Ta síla, vnitřní síla, z ní neustále vyzařuje a je až nakažlivá. Kolikrát si člověk sám položí otázku – Dokázala bych to? Dokázala bych být tak statečná a silná, jako ona? Proto prosím i Ty se zamysli, proč se hádáš s rodinou, či přítelem/přítelkyní, zda to není malichernost, hloupost. Zda není lepší za tím člověkem přijít, obejmout ho a radovat se, že tu s Tebou je. Nikdy nevíš, co Ti nový den přinese. Pokud i Ty máš zájem poznat Frederiku a podívat se na její příběh,zde je její začátek.
A tady je video po 17 týdnech plných rehabilitací, cvičení a pilné vůle.
