Vulkán Villarica a město Pucón
Po zdlouhavé odmlce jsme opět zpět. Na toto místo jsme se neuvěřitelně těšili, protože rádi zdoláváme místa, která mnoho lidí nezdolalo. A hlavně vulkány. Těšili jsme se, že se z vulkánu Villarica bude čoudit a zem bude hřmět, ale byl to jen malý uzlíček sazí, co vycházel z jeho otvoru. Jeden vulkán jsme již sdolali, a to ten nejslavnější v Evropě. Vulkán Vesuv, který učinil skázu nádhernému městu, Pompejím. To byl náš první a chtěli jsme vyjít i na ten nějvětší v Chile s nadmořskou výškou 2847 m.n.m. Opět jsme vyrazili pozdě, a tak než do Puconu jsme dojeli do stejnojmenné vesničky Villarica, kde jsme našli malý spot na rozložení našeho střešního stanu. Když jsme se ráno probudili, byli jsme v šoku. Před naším autem bylo malé molo, po kterém, když jsme přešli, byl nádherný výhled na vulkán Villarica a obrovské jezero. Nechtěli jsme ztrácet čas v malé vesničce, a tak jsme se vydali do Puconu, který byl již koušíček od nás.
Protože nikdy není nic jednoduché, museli jsme dořešit velký problém, a to přeposlání peněz na chilský účet. Proč? V Patagonii se totiž platí "cash" - v dolarech nebo chilských pesos. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného, jako fakt, že jejich bankomaty jsou věčně prázdné, a tak Vám nezbývá nic jiného, než sebou nosit obrovskou sumu peněz. Chtěli jsme si to ulehčit a používat naši chilskou kartu, kde nebudeme muset platit za každé použití karty, které zde není málo. Po několi dnech (přesněji řečeno 17 dní), co jsme si peníze přeposlali na náš chilský bankovní účet, peníze nedošly. Zašli jsme do banky zeptat se, kde ty peníze vůbec visí. Údajně nikde a žádná banka neudělala chybu. Až později jsme se dozvěděli, že peníze nakonec došly (naštěstí), ale z poslaných 50 liber nám přišlo jen 30 liber a ještě nás o 20 obrali za převod. Tudíž převody se nevyplatí. Opět jsme na tamní byrokracii nevyzráli. Čekání a tahanice byl náš první den v Puconu. Počasí nám ale přálo, a tak jsme neztráceli naději a našli si místečko na kempování. Bylo celkem skryté, a víme proč.
Pucón
Cesta vedla necelých 10km od hlavní cesty z Puconu k vulkánu Villarica. Okolo byly jen oplocené pozemky, které značily, že zde se neusadíme. Nicméně o kousek dál se rozprostírala obrovská louka, která se jen nabízela ke kempování. Zde jsme zakotvili na dvě noci, a byli jsme nesmírně rádi, protože to byl jeden (zatím) z nejkrásnějších postů vůbec. Díky mapě jsme objevili o mnohem víc. Nacházeli jsme se cca 10 - 15 minut od jednoho z nejkrásnějších vodopádů (který byl zdarma!), které jsme kdy viděli! Na takovýto vodopád jsme se těšili od doby, co jsme začali cestovat. A přes to, že jsme navštívili Indonésii i Thajsko, jsme ho nenašli. Až doteď. Cesta vede strmě dolů a návštěvníků není mnoho. Zvláště pak, když přijdete brzy ráno. Okolo 10 hodiny ranní začíná být více “busy”, my jsme si ale přivstali a měli tak celý vodopád jen pro sebe. Voda je neuvěřitelně studená, ale dá se v ní vykoupat. Takže jsme si hodili každý den menší koupačku, a pak zakotvili o pár metrů výš v našem střešním stanu. Večery i rána zde byla nezapomenutelná, protože ty barvy a ranní budík od kraviček, se nedá zapomenout. Byli jsme okolní přírodou přímo nadšeni.
Vulkán Villarica
Bylo načase sdolat vulkán Villarica. Bohužel, jelikož má na vrcholku sníh, není možné dojít až nahoru bez sněžnic. A pokud chcete sněžnice, musíte si zaplatit průvodce. A ne málo. My jsme odmítli. Cena byla příliš vysoká. Od Puconu můžete vidět, jak se pomalu města a vesnice mění ve stylu “Bavorska”. V některých místech jsem si připadala jako v Německu nebo v Rakouských Alpách. Budovy zde byly úplně nové a bylo vidět, že nejsou chilského typu. Také lidé byli jiní. Mnoho Evropanů a sotva jste viděli Chilana. A co se nejvíce podobalo Německu, byly ceny. Za pivo v restauraci nebo kávu, jste většinou dali 3x více. A to nás všcihni straší tím, že jsme ještě nedorazili do Patagonie. Nevadí, i když jsme Češi, co mají rádi pivo, nemusíme ho "chlastat",ale jen ochutnávat. Tak jsme si přes to, sedli na zahrádku, vprostřed rušné ulice, a ochutnali místní specialitku - černé pivo Pillán. A dobře jsme udělali! Bylo vynikající s lehce nasládlou chutí! Po posilnění jsme byli "ready" na výšlap a zajeli jsme si dle mapy na jedno místečko pod sopkou a vydali se na tůru. Nebyla dlouhá, jen pěkně strmá. A písčitá. Nebo lépe řečeno prašná. Takže každý krok Vás stál dva kroky zpět, protože nohy podklouzávaly. A i mizerných 500m trvalo celou věčnost. Stále jsem si opakovala, že peci nemůžu být takový lůzr, která neujde ani pár metrů! Páťa se na mne vždy otočil a něžným hlasem se ptal, zda "Furt dobrý?". Když se mně ptal po páté, nedostal odpověď, nýbrž můj ksicht typu "Už se mně prosím Tě neptej, funim jak prase, co asi myslíš?!". Síly ubívaly a já to vzdala u “chajdy”, kam dříve vedla lanovka. Bylo to hned vedle zmrzlého sněhu, kde stějně bez sněžnic jsme neměli moc šanci. Zkusili jsme sníh a můžu Vám říct, že bez sněžnic (protože i to nás napadlo, že to přeci není nutnost), je bláhová hloupost se vydat na vrchol. Zasedli jsme s jazykama na zemi, když vtom se ozvalo "cssss". Páťa otevřel pivo! V očích zažehnul plamínek a my si tak užívali fenomenální výhled.
Cesta dolů byla o něco lepší, než nahoru. Sice jsme neměli trekové hole, ale využili jsme “místních” prken. Dolů se sjíždělo po botách a my se prkny odpichovali. Já vypadala jako stará babka, co sotva leze, ale ten vítr a sešup dolů byl natolik velký, že se nedalo jinak.
Národní park a vodopády
Po výšlapu jsme si chtěli dát oddych typu národní park Villarica, a tak po zaslouženém spánku jsme se vydali směr nejznámější vodopády u vulkánu. Jen jsme trošku opomněli chilskou náturu a nečekali, že každý z těch 3 vodopáru bude zpoplatněný. Jeden stál 2.000 pesos/osobu, druhý 2.500 a takto ceny stoupaly. U každého z nich byla vytvořena kafetéria v bavorském stylu - s červenými záclonkami do půlky oken a německými názvy KUCHEN. Obrátili jsme naše auto, jak jsme nejrychleji mohli, protože tento byznys my podporovat nemusíme. Nemusíme podporovat to, že si někdo koupil pozemek za účelem byznysu a vytěžit tak z přírody, která by měla být zdarma, co se dá. "Vy jste mne nepotěšil, takže ani já Vás nepotěším" - Byli jsme naštvaní, že se člověk handrkuje takovou dálku a takovými cestami, které nejsou upravované a narazí na něčí byznys. Nechtěli jsme si kazit krásný slunečný den a navštívili Národní park. Našli jsme malý spot, kde jsme si ukuchtili malý oběd a těšili se na trek. Marčélo ustál perfektně cestu s mnoha dírama, a jen co jsme vyrazili, bylo nám jasné, že jsme jaksi na opačné straně vulkánu. To jsme moc nechtěli, již kvůli fotkám. Nedalo se nic dělat a museli jsme se přesunout. Ještě jsme cestou pomohli několika místním s auty, protože lehce zapadli a nemohli se dostat ven. Naskočili jsme do Marčéla a jali se hledat cestu, kterou bychom se mohli dostat mezi vulkány a vidět tak dechberoucí výhledy. No, už jsem Vám psala, jak je vše privátní, takže jsme končili na soukromé půdě, v úzkých uličkách, kde se nedalo otočit. Vše bylo oplocené a poslední štace byla brána, kde byla velká značka “Bůh s Vámi” a štěkající pes. Přišlo mi to jako ta typická “nevinná” scéna z hororu, a proto jsme udělali vše, abychom jsme se z tohoto šíleného místa dostali co nejrychleji, a nejlépe bez poznání. Marčélo je držák a zvládl všechny manévry. My, na druhou stranu naštvaní, jsme jeli zakotvit na naše místečko, kde jsme věděli, že nás nemá co zklamat. Kontaktovali jsme Juana, našeho nynějšího "bosse", aby věděl náš den a čas příjezdu. Sice zklamaní, ale těšili jsme se na nové zážitky, které nás budou čekat v Puerto Varas.
コメント