Aneb zážitek na celý život a naše první krysa
Bali (Denpassar) - Sulawesi (Makassar):
Sriwijaya Air - 779Kč
Sulawesi (Makassar) - Papua (Sorong):
Sriwijaya Air - 1513Kč
Dá se letět i se společností Batik Air o trošku levněji, ale musíte znovu odbavit Vaše zavazadla
Sorong letiště - přístav:
Taxi - 100.000 rupií = 160Kč
Minibus - 3.000 rupií = 5KČ
Sorong - Waisai (Raja Ampat):
Loď - 2h - 125.000 rupií = 200Kč
Lodní společnosti (celkem 3) operují každý den vždy v 9.00 a 14.00
Vstup do Raja Ampat:
Národní park - dostanete kartičku, která je platná na 1 rok
Cizinci - 1.000.000 rupií = 1.600Kč
Místní - 500.000 = 800Kč
Při cestě do indonéské Papuy do hlavního města Sorong jsme měli spoustu zážitků. Z Bali jsme museli na Sulawesi, do hlavního města Makassar, kde jsme navštívili nemocnici a „přespali“ na letišti, a po 9-ti hodinové pauze jsme čekali na letadlo směr Sorong. Letadlo bylo maličké a Papuánci se mačkali ve frontě, jakoby jim to letadlo mělo uletět. V letadle jsme všichni seděli namačkaní a vedle nás byl tatínek s malou holčičkou, která na nás neustále ukazovala a smála se. Myslím si, že spousta z nich Evropana nikdy nevidělo. Když jsme přistáli,tatínek se nás zeptal, zda se s námi může vyfotit, a tak to bylo neustále. Cítili jsme se jako hvězdy! Na letišti jsme si vzali taxi směr přístav, kde kotvila naše loď do ráje Raja Ampat. Bohužel jsem si měla lépe přečíst, kde se nachází tento přístav, protože byl opravdu kousek a já hloupá kývla na cenu taxíka. V přístavu jsme zakoupili lístek, který měl 5 stran a vždy, když přišel kontrolor každou stránku odtrhl. Když byl u nás napopáté, seděli jsme venku u stolu, kam si zrovna přisedl jeden voják s rodinou. Kontrolor s policajtem přišel k vojákovi a požadoval, aby si zakoupili lístek. Voják po nich hodil drobné, které by nestačili ani na lístek pro dítě a odmítl zaplatit víc. Když byl jak policajt, tak kontrolor neoblomní a vyžadovali po něm, aby lístek zakoupil, bylo zle. Voják se začal rozčilovat, že je přeci voják a neměl by vůbec platit! Byl neuvěřitelně naštvaný, rozmachoval všude svýma rukama, a nakonec ukázal na manželku, aby tedy zaplatila. Ta, celá zahalená, sáhla do svého hábitu a vyhodila na stůl nějaké drobné.
Panika! Všichni začali utíkat ven!
V tento okamžik přišla rána jako z děla! Něco vybouchlo! Vedlejší loď začala hořet! Panika! Všichni začali utíkat ven! Matka od vojákových dětí dokonce nechala malou holčičku za sebou a utíkala bez ní! Páťa byl v mžiku pryč! A to dokonce i s roztříštěnou zlomeninou malíčku na noze. Lidi padali přes sebe, jen aby se co nejrychleji dostali pryč. Už si umím představit jak to asi vypadá když je někdo ušlapán davem.
Naštěstí nám venku oznámili, že se nic nestalo a my můžeme jít zpět. Jednalo se o plynovou bombu, která byla v uzamčeném prostoru a výbuch byl proto tak hlasitý. Požár nakonec uhasil týpek v županu. Po tomto stresu a dlouhé cestě jsme unavení prospali celou cestu. Když jsme dorazili, již na nás čekala Dana – naše kamarádka, se kterou jsme zažili první potápění v Thajsku. Dana nasedla na skútr společně se svým psem – Romanem a my ji následovali.
Protože jsme se dlouho neviděli, vyprávěli jsme Daně o naší cestě a o potápění. Když slyšela naše vyprávění o Bali a ostrůvkách Gili, kde jsme se těšili na krásné korály a spoustu ryb, které tam ale nebyly, protože je turismus totálně zničil, vzala si brýle, ploutve a mávla na nás, ať uděláme to samé.
Skočili jsme z mola do vody a byli v sedmém nebi! Neuvěřitelné množství barev a tvarů! A ty rybičky! Bylo to jako sen!
Zelená, modrá, oranžová, všechny barvy světa!
Protože se ve šnorchlu nedá moc mluvit, bylo jen slyšet hučení a bučení - byly to zvuky údivu. Večer u pivka jsme tedy s Páťou jen mazali videa a fotky z Gili ostrůvků, které stály za prd, abychom si udělali místo na nová dobrodružství.
Druhý den přijel francouzský pár, díky kterým jsme mohli jet na safari. Tento pár byl v potápění již zkušenější, a tak se mohli potápět do více než 30m. My, díky Open Water kurzu, který jsme absolvovali právě s Danou, jsme mohli jen do 18m. Ale i to nám stačilo! Safari kurz bylo třídenní dobrodružství plné potápění a spaní u místních. Začínali jsme nenáročnými ponory, za to ale nejbarevnějšími. Poznávali jsme korály, ryby a proudy. Díky Daně a Doovi (její přítel) jsme se dozvěděli mnoho informací, na co si máme dávat pozor a co určité ryby znamenají – silný proud či studená voda. Vsákli jsme vše jako houba. Protože jsme se nepotápěli již rok, trošku jsme Daně udělali ostudu, protože jsme ji neuposlechli a plavali za vším, co nám přišlo zajímavé, a chtěli jsme tomu být blíž. Bohužel většinou vše od nás uteklo. Zažili jsme krásné potápění s mantami, žraloky a různými druhy, které ani nedokážeme pojmenovat. Vyhledávali jsme místa, kde se právě manty vyskytují a měli je tak přímo před očima.
Po ukončení potápění se mně vždy Doa zeptal jaký je čas. Já mu odpověděla, že nevím, protože nemám hodinky. A vždy se ozvalo: „It´s a beer time!“ Neboli „Je čas na pivo!“ Otevřela se vždy velká bedna, kde se nám během potápění chladila pivka. Večer jsme dojeli na malinkatý ostrůvek, do místní vesničky, kde nás uvítal houf dětí, který na mole skotačil hlava nehlava. Přivezli jsme jim sušenky, a i když byly ze začátku nesmělé, po chvíli se otrkaly a o sušenky, a i o nás se praly.
Spali jsme v otevřených bungalowech pod sítí, takže postel vypadala jako s nebesy. Sprcha zde samozřejmě nebyla, a my si tak mohli užívat kádě se studenou vodou a malým kbelíčkem, kterým jsme se museli polévat. Za této akce nás pozorovala obří ropucha. Ulehli jsme ke spánku, protože nás čekal náročný den.
Najednou Páťa vyskočil z postele a utíkal, co mu nohy stačily, ven z bungalowu! „Co se děje?“ říkám si. Vyskočila jsem a běžela za ním. Prý se mu zdálo, jak plave a najednou po něm něco lezlo. Říkám si, že to byl nejspíš jen sen, ale najednou v pokoji proběhla krysa! Velká, obří krysa! Páťa nelenil a chopil se koštěte. Začal s ním mlátit do střechy, která byla z listů, aby udělal co největší humbuk, a krysu tak vyhnal. Krysa začala splašeně běhat po obvodech bungalowu až vyběhla hlavním vchodem. Tam jsem stála já. Od této chvíle vím, proč holky skáčou na židle, když vidí myš. Udělala jsem totiž to samé a ječela. Jako správná holka! Doufali jsme, že krysa je zažehnána a znovu si lehli. Ta mrňavá (vlastně obří) potvora se ale vrátila a čučela na nás, zda si ji všimneme. To ale měla velkou smůlu, protože my jsme si ji všimli a zařvali jak lvi. Díky tomu se krysa lekla a nechala nás spát.
Druhý den, když jsme vstali, viděli jsme toho francouze, jak mlátí koštětem do střechy. Jeho paní si stále spala uvnitř! Zeptala jsem se, jak je možné, že jsou v takovém klidu?! „My máme v Paříži krysy naprosto všude, takže jsme zvyklí.“ Jo aha! Tak už vím, proč nechci do Paříže :)
Tento den byl pro mne velmi významným, protože při potápění jsem měla možnost vidět mantu zblízka. Manty jsou velmi zvědavé, a tak když z přístoje vychází bubliny, zaujme je to. Když k tomu začnete pobrukávat, zvědavost je přivede až k Vám. Nikdy nezapomenu na pocit, kdy dvoumetrová manta ladně mávala svými „křídly“ přímo nade mnou a vznášela se jako víla. Celá se mi ukázala a já jsem z toho byla tak rozhozená, že mi ukápla slza. Tomu říkám opravdové štěstí. Děkovala jsem matičce přírodě, že utvořila takovouto nádheru. A právě tento skvost jsem si jako nezapomenutelnou chvíli nechala vytetovat! Jako poslední ponor jsme zajeli do zátoky, kde byly jeskyně. Dokonce tam i svého času byli prý aligátoři. Nebo se mně jen snažili vystrašit...
Tak zde jsem zažila největší proud v mém životě. Proud byl opravdu silný a unášel nás stále dál. Chytili jsme se u dna a museli zůstat naplácnutí, protože při zvednutí hlavy bylo cítit, že to člověka odvane. Dana, protože se o nás starala, abychom se drželi správně, byla jako poslední, kdo se zachytil. Bohužel se chytila kamenu, který nebyl natolik velký a těžký, aby ji udržel, a protože byla přímo přede mnou, odvál ji proud na mně. Já jsem Danu neudržela a proud nás strhl. Danina bomba byla na mém obličeji a já měla co dělat, aby se mi nestrhla maska nebo automatika. Točily jsme se doslova jako prádlo v pračce a já jen slyšela cink, cink, cink, jak mi bomba narážela o okolní kameny. Naštěstí nás Dana zastavila a začala se hihňat. Komu jinému, než mně, protože viděla mou smrt v očích. Díky ní jsme se dostali do klidnější části zátoky a pomalu vplouvali do jeskyň. Byl to krásný pohled - vyplavat do království krápníků. Chvíli jsme v jeskyních pobyli a obdivovali tu krásu. Spousta korálů, nádherné krápníky a ten klid...
Když Dana vyplavala z jeskyně, rychle na nás ukázala, ať uděláme to samé, protože byl velký proud a my tak museli jednat rychle. Ani jeden jsme se s Páťou neviděl a došlo ke srážce. Srážka nastala v "mixéru" a já z 0m byla v 10m za 1s! Srovnali jsme si masky, trochu se zorientovali a bez úrazu vyplavali. S Páťou jsme se shádali jako psi, ale pak přišel Doa s otevřeným pivem a vykouzlil nám úsměv na tváři. S pivem to jde vždycky lépe!
I Vám jde vše lépe, když máte svůj oblíbený nápoj po ruce? :)
