Kam jinam se vydat v období děšťů?
Dle počasí se zdálo, že bude krásně celý den. Dnešní plán - Z Ubudu, kde jsme pobývali, dojet na vodopády Gitgit a nádherný chrám Pura Ulun Danu Bratan neboli jak místní říkají "Bugudul".
Jeli jsme na motorce a Páťa řídil. Na začátku našeho výletu padla otázka: "Zlato, máme dostatek benzínu?!" Odpověď (jako vždy) byla seběvědomá: "Neboj se, benzínu je dostatek!" Říkám si, výborně! Nic se tedy nemůže pokazit a my si užijeme skvělý výlet! Zastavili jsme uprostřed ničeho, kde byl nádherný výhled na horu Batur společně s rýžovými políčky a krásnými mraky, které se zatím zdály nevinné. V tom nás zastavil velmi sympaticky se usmívající Balijec a nabízel nám prohlídku "Hidden Garden". Byla to opravdu kouzelná zahrádka plná zajímavých rostlin a stromů. Každičký strom a rostlinka totiž zde představuje formu obživy nebo léčebné pomoci. V tomto malém domečku, který byl obklopen krásou džungle, byla rodina, která vyráběla vlastní cibetkovou kávu a nespočet čajů. Měli jsme možnost ochutnat všechny. Cibetková káva je opravdu velmi lahodná a jemná. Vyrábí se způsobem, který ne každému bude příjemný. Cibetka je malá šelma, která se živí hmyzem a tropickými plody, včetně plody kávovníku. Sběrači v pralese pátrají po jejich trusu, z něhož zrna kávy vybírají. Díky vlastnostem jejich trávicího ústrojí jsou i po jeho průchodu neporušená. Z těchto zrn se potom vyrábí údajně nejlepší a také nejdražší káva na světě Kopi Luwak. Dokonce se pojí s touto kávou i jedna legenda. Údajně Balijci dříve sloužili svým "pánům". A ti milovali kávu. Samozřejmě s ní i obchodovali. Stávali se hamižnější a hamižnější. A nechtěli, aby jejich služebnictvo pilo kávu, která je hodna jen pro vyvolené. Jednoho dne viděli, že se jim z úrody ztrácí zrna kávy. Mysleli si, že je služebnictvo chce snad okrást. Všichni se tedy vydali na obhlídku a uviděli malé cibetky tato kávová zrna spořádat a našli jejich bobky. Zrna byla neporušená a služebnictvo se muselo spokojit se slovy: "Chcete kávu? Udělejte si ji z bobků!" A taky tak udělali! Zjistili, že káva má daleko jemnější a silnější chuť. Jednou dostali za úkol svému "pánovi" udělat kávu a služebník, který se toho nebál, udělal kávu z cibetkových bobků. Ta velmi zaujala a začala se dělat zázračná káva Luwak, o které mnoho baristů říká, že je skvělým reklamním tahem.
Byla to velmi příjemná a osvěžující zastávka.
Nakoupili jsme pár čajů, kávu a vyrazili opět na silnice. Páťa se už pomalu dostával do místního stylu jízdy, a tak jsme jeli daleko rychleji, než na počátku naší cesty.
"Proč zastavuješ? Vždyť jsme uprostřed kopce a táhne na nás bouřka! Jo, on došel benzín?!"
Po pár kilometrech jsme začali potkávat protijedoucí auta a skútry - úplně mokré! Spousta z nich měla pláštěnky a posměšně si ukazovala na nás - motorkáře bez jakékoli ochrany před deštěm. Ano,na počasí jsme se koukali, ale bohužel jen na oblast Ubudu. Umíte si tedy představit naše překvapení. Říkali jsme si, že nás to nemusí vůbec potkat a bude to jen malá přeháňka.
Vjeli jsme na kopec, za kterým měla být odbočka na vodopády Gitgit. V tom Páťa zastavil. Říkám si - tady ale není žádný krásný výhled, kvůli kterému bysme měli zastavit. Tak se ptám: "Proč zastavuješ? Vždyť jsme uprostřed kopce a táhne na nás bouřka!" Odpověď s obličejem neviňátka byla: "Došel nám benzín ... " Nějaké poučování stylu "já ti to říkala" bylo bezpředmětné, protože jsme museli jednat. Sehnat benzín a co nejrychleji se dostat do cíle. Byli jsme v muslimské části Bali a Páťa pro benzín poslal koho jiného, než mne. Já na sobě jen šortky a tričko s ramínky. Po cca 1,5km jsem našla vesnici, a díky posunkům místních, kteří se netvářili zrovna nadšení, jsem došla k paní, která měla benzín ve skleněných válcích. Slušně jsem se tedy zeptala, zda by mi mohla prodat pár litrů a za kolik. Paní mně shlédla zespoda nahoru a začala tankovat do kanystru. Natankovala na dno a oznámila mi, že to bude 20.000 rupií. Vytřeštila jsem na ni oči, zda si nevymýšlí, protože litr benzínu vyjde na 4.500 rupií (= 10Kč) za litr. Paní se urazila, vyrvala mi kanystr z ruky a řekla, že pokud to opravdu potřebuji a chci, tak jí dám 25.000 rupií - takhle se smlouvá! Naštěstí jsem měla jen těch 20.000 a řekla jí, že mi opravdu pomůže. Paní ustoupila a dala mi to tedy za tu "lepší cenu".
"I zde na Bali Tě můžou uhranout. Hinduismus je velmi známý černou magií."
Dostalil jsme se konečně přes kopec a našli cíl naší cesty - Vodopády Gitgit. I přes nepřízeň počasí jsme se vydali směrem k vodopádům. Ze silnice se stala na malou chvíli řeka. Protože se jedná o chráněnou oblast, je zde, jako v každém chráněném parku, poplatek za vstup. Vybral ho od nás velmi milý chlapík jménem Gudu (znamená to 5. dítě v pořadí), který nám udělal i průvodce s perfektním výkladem.
Když viděl nás - zmoklé slepice, nabídl se, že u něj můžeme přespat. Protože cesta zpátky do Ubudu byla dalších 70km, a my na vodopády přijeli pozdě, nestihli bysme se do tmy vrátit. A ve tmě řídit v neznámém kraji, zmoklý jako slepice, jsme nechtěli. Bylo to od něj opravdu velmi milé, a tak jsme souhlasili. Během prohlídky vodopádů nám vyprávěl svůj životní příběh. Dokonce nás i pozval na kohoutí zápasy! Když to ale oznámil doma, dostal za vyučenou, protože právě jeho paní ho z těchto nehezkých her vytáhla. Mají krásný baráček uprostřed džungle a dvě nádherné děti. Všichni se snaží zdokonalovat se v angličtině, a to hlavně díky potkávání nových lidí. Celou dobu jsme si povídali a bylo vidět, že je těší každá návštěva, od které se dozvídají nové věci. Dostali jsme výbornou večeři - jak jinak než nudle, ale my se jich snad nikdy nepřejíme.
Když paní domu zavelela dojdi pro česnek na zahradu, Gudu vstal a šel. Jenže my nikde zahradu neviděli! Zde totiž "zahrada" znamená vše okolo nás. To, co příroda dala. A pokud příroda nedá, tak nedá. Protože Guduovi přišlo, že nudle nejsou dostatek, vzal Páťu na "nákup". Prý, že přivezou pečené kuře. To bohužel neměli a my jsme přikusovali cosi, co připomínalo krysy na špejli a ochutnali i jejich specialitu - nakládané vejce, které díky nálevu bylo až žloutenkově žluté. Naštěstí jsme vše dobře strávili, ale toaletě jsme se stejně nevyhnuli. Toaleta jako všude v Indonésii byla "tureckého typu" a Páťa již věděl do čeho jde. O čem ovšem nevěděl bylo, že ne vždy je toaletní papír samozřejmostí! Vyšel ven a se staženými půlkami se zeptal, kde může najít toaleťák. Odpověď, kterou dostal ovšem nechtěl slyšet: "Toaleťák je pro teplouše! Musíš kbelíčkem na vodu!" A tak i Páťa zažil své první vytření vodou a rukou :) Když přišel, Gudu tak se ho zeptal jakou rukou se vytřel, samozřejmě, že pravou. Na to Gudu odvětil že už mu ruku nepodá, ovšem byl to žert. Ale příště levou, ano ? :)
Večer ale nekončil a po výborné večeři jsme se jali poslouchat neuvěřitelné příběhy. Gudu vynikal v reflexiologii noh a nám chtěl předvést svůj um. Během masáže jsme se například dozvěděli, že opravdu není záhodno naštvat Balijce. Protože i zde na Bali Vás můžou uhranout. Když se Vás někdo dotkne a něco si zamumlá, radši mu jeho dotek oplaťte! Hinduismus je známý černou magií. Jako v každém náboženství se vše platí - zde se platí jak bílá, tak i černá magie. Jen ta černá není tolik na očích, ale za to pořádně drahá. Díky bílé mohou lidé druhé uzdravovat, či psychicky pomoci. Ale díky té černé může člověk i zemřít. Gudu vyprávěl, jak jeho kamarád spáchal sebevraždu, protože chtěl vidět do záhrobí, a to se mu vymstilo až tak, že se zbláznil ...
Už jste někdy zkusili durian?
Snídaně - základ dne! Rozmixované avocado s čokoládou! Nikdy jsem nevěřila, že avocado je takto lahodné! A dostali jsme i překvapení! Příroda nám dala možnost ochutnat durian neboli smradlavé ovoce! Toto ovoce opravdu neuvěřitelně smrdí jako zvratky a odpadky zároveň, ale chuť je nezapomenutelná. Je velmi sladký a jemný.
Po snídani nás Gudu nasměroval na nádherný chrám v jezeře Ulun Danu Bratan neboli "Bugudul".
Jsou zde opravdu krásné výhledy na pohoří nacházející se za jezerem. Zároveň je zde mnoho asiatů, kteří opět sbírali co nejvíce fotek s Evropany do rodinného alba.
A dobrá rada nad zlato - Když vyzkoušíte ovoce, které moc nevoní, po jeho konzumaci se vyvarujte krknutí. Je to velmi špatný nápad ... Naštěstí je ale Bali místo, kde je na každém kroku výborné místní pouliční jídlo, které jakoukoli špatnou chuť přebije.
