Naše první cesta za hranice Evropy!!
Jsem natěšená, jako malá holka! Pořídili jsme si knížku od Lonely Planet a totálně jsem se do ní ponořila. Začala jsem plánovat. Z toho se mé pocity štěstí náhle změnili v pocit čirého šílenství! Proč? Copak se dá vidět vše za pouhé dva týdny?! Jelikož já nejsem žádný troškař,tak jsem samozřejmě chtěla vidět vše! Navíc jsem měla spoustu perfektních tipů od kamarádů, co v Thajsku již byli. Mé plány jsem musela předělat několikrát. Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. Když si teď představím,že bychom zůstali u plánu č.1, tak jsme každý den na jiném místě a vůbec si to neužijeme. Už tak to bylo dost náročné. Do našich not hrálo snad úplně vše! Letenky jsme sehnali za hubičku, jen se zajímavými přestupy.
Určitě doporučím sledovat spoustu stránek s letenkami. Můžete si nastavit i upozornění – například na www.skyscanner.com je tato možnost a pokaždé, kdy se cena změní, dostanete zprávu. A pak můžete jednat. Nebo na facebooku jsou různé stránky – levneletenky, cestujlevne, honzovyletenky, pelikán atd. A právě díky nim jsme se mohli podívat za pouhých 6.500,-Kč do Ria a zpět! Sledují totiž chyby v systému, a jakmile se nějaká objeví, hodí to na stránky. V tu chvíli ale musíte být rychlý. Letenky jsou velmi rychle pryč, a tak se někdy může stát, že před placením Vám server oznámí, že již nejsou k dispozici. Ale pokud se Vám to povede, je to pocit k nezaplacení.
Věděli jsme, že bude „TOUR DE BAR“.
My jsme vychytali zpáteční letenky do Thajska přes Qatar za 12.000,-Kč. Jenže tato cena měla menší háček. Při cestě do Thajska jsme jeli přes Budapešť. Tam jsme dorazili večer a museli přečkat až do druhého dne do 12 odpoledne, kdy nám letělo letadlo směr náš sen! Díky tomu, že Budapešť je místo, kde to zaručeně funguje stejně jako u nás v ČR, věděli jsme, že bude „TOUR DE BAR“. Ponechali jsme si tak naše zavazadla na letišti. V Budapešti, i přes to, že je to hlavní město, je velmi levno. A tak jsme vyrazili. Jelikož jsme to vzali „lowcost“, nejeli jsme do centra žádným taxi, ale supr čupr vlakem, který to bral snad přes všechny komunistický ghetta. Připadala jsem si jako za starých časů v ČR, kdy se nosily červené trenýrky a bílý nátělník. Dorazili jsme do centra, a protože jsme měli obrovský hlad, sedli jsme do velmi fajnové restaurace a jako předkrm si objednali tatarák a hlavní jídlo guláš s chlebem. No to by bylo, abychom si nedali pravý maďarský guláš! Hlavně po 2 letech! Ano … díky Anglii jsme neměli několik měsíců pravé české dobroty a nikdy jsme v ČR nebyli natolik dlouho, abychom stihli i guláš. Nejdříve se na nás koukali skrz prsty, protože jsme rozhodně neměli boty na podpatku nebo lakýrky a sako (jako asi polovina restaurace), ale když jsme u nich vypili každý cca 10 piv a z jídla jsme se olizovali až za ušima, začali jsme se jim líbit a dali se s námi všichni do řeči. Nakonec (protože jsme neměli kam spěchat) jsme s obsluhou i zavírali. Vydali jsme se na noční pouť po Budapešti. Vše bylo nádherně osvětlené a těšili jsme se, jaké budou krásné noční fotky. Přesně v 1 hodinu ráno ale všechna osvětlení památek zhasla a my měli po srandě. Byla hrozná zima a my neměli dostatek oblečení. Proč taky, když jedeme do teplých krajin. Když nám nevyšlo noční focení, vydali jsme se do nejbližšího baru a pili. A taky sledovali místní, jak se mezi sebou hádají, perou se a my u toho směle popíjíme rum s kolou. Takhle jsme prošli mnoho putyk, až byly krásné 4 hodiny ráno a my se mohli odebrat směr letiště prvním autobusem a trochu se dospat. Vyhlídli jsme si krásnou lavičku, kde nikdo nebyl. Uvelebili jsme se. Po půl hodině polospánku jsme si uvědomili, proč byla ta lavička prázdná. U ní totiž bylo místo, kde se scházeli účastníci zájezdů. A dokonce jim ani nebylo trapné si sednout skoro na naši hlavu a klábosit o své nadcházející dovolené.
Spát nešlo, špatně nám bylo, co teď? Vzali jsme si kartáčky a pastu, vyčistili si zuby a pomalu se postavili do fronty na odbavení. Říká se, že v letadle je opice 2x horší než je normálně. A je to pravda. A to bychom nebyli my, že jsme si nekoupili vodu nebo cokoli na pití, aby nebyl typický „sucháč“. No naštěstí jsme letěli s Qatarem. To je letecká společnost na úrovni. Skoro každou půl hodinu se nás vyptávali, zda máme vše, jestli nemáme žízeň, hlad a tak. No opečovávali nás perfektně. Celá cesta utekla neuvěřitelně rychle a my přistáváme!
Nemůžu uvěřit svým vlastním očím! Já jsem v Bangkoku! Je tu děsný dusno! A horko! Ale kurňa! Jsem tu! Další sen splněn! Pocit při splněném snu, na který dřete, aby se vše povedlo, je k nezaplacení! A protože jsme na cestách již třetím dnem, nemyli jsme se, pěkně se potíme (ono z 5°C do tropických 30°C dělá své) a smrdíme, bylo jasné, že se nemůžeme ubytovat jen tak někde… Po celé té dřině, těšení se a hlavně po této cestě jsem si řekla, že si zasloužíme něco nového. Zakoupila jsem tedy pokoj ve druhém nejluxusnějším hotelu v Bangkoku – Eastin Grand Hotel Sathorn. Možná se Vám cena zdá vysoká, ale v tu dobu to pro mě byly dýška za jeden den. Což je skvělá představa a zůstali jsme zde po dva dny. Další naše ubytování byla kolikrát šílená :)
Z letiště vede metro – neboli MRT – není to úplně metro v podzemí, ale nad zemí. Což skýtá krásný výhled. Thajci jsou velmi přívětiví a nápomocní. Díky nim jsme dorazili do hotelu. Při otevírání dveří se na nás všichni otočili. Recepce byla obří. Vše pozlacené, vysoký strop s majestátným křišťálovým lustrem. Klienti lakýrky, šatičky, boty na podpatku, zlato kolem krku a nechutně drahé hodinky. Nicméně pracovníci hotelu se zachovali neuvěřitelně. Dveře nám otevřeli, sice si nás neopomněli prohlédnout, ale byli velmi profesionální a usměvaví. Asi jsme nebyli první a ani poslední, kdo přijel od prachu, smradlavý s krosnou.
Zabořili jsme se do skvělé chutě Singha piva a skočili do „infinity“ bazénu.
Díky tomu, že jsme přijeli ráno, náš pokoj nebyl hotový a já měla v plánu se jen osprchovat a vyrazit do víru Bangkoku! Vzali jsme si potřebné věci a jeli výtahem do 16. patra. Dveře výtahu se otevřeli a u nich stály dvě malé thajky s naskládanými ručníky a začaly se klanět! No já měla hubu dokořán! Převzali jsme si ty ručníky – heboučké, voňavoučké a teplé! Jak z reklamy na Lenor! Sprcha, pro někoho, kdo má doma po 2 roky jen pár čůrků, byla jako bychom byli v nebi! Vylezli jsme, thajky opět u nás a to jejich „sabadichá“ neboli Dobrý den. Objednali jsme si rovnou pivo. Orosené, studené a rovnou s arašídy a chilli. No nevěděli jsme, zda sníme či bdíme! Zabořili jsme se do skvělé chutě Singha piva a skočili do „infinity“ bazénu. Doplavali až na druhou stranu, opřeli se o hranu a kochali se výhledem. Výhledem na celý Bankgok, jako na dlani. Lebedili jsme si a nechtělo se nám pryč. Jenže „dovolená“ je jen dovolená. A jen na 14 dní. To mě tak štve! Proč nemůžu, na místě, kde se mi neuvěřitelně líbí, zůstat déle? Proč musím být vázána tou dovolenou, co jsem dostala od zaměstnavatele a nemůžu si tak naplánovat ten den jinak? Nejde to … Ale nevadí. Jsme tu, a to je důležité. Dnes máme v plánu centrum.
Do centra se dá dostat buď již zmíněným „metrem“ nebo po řece Chao Phraya. Zvolili jsme druhou možnost. Byla to skvělá podívaná, sedět v jedné z těch barevných lodí a jet jako o závod, kdy při každé vlně vyšplouchla voda až na nás. Vystoupili jsme u jedné z největších památek – Grand Palace. Již v průvodci bylo, abychom nevěřili jakýmkoli lžím o tom, že je například palác uzavřen. Nám bylo řečeno to samé, po chvilce, že tedy otevřený je, ale že je tam strašně Číňanů. Tady jede byznys ve velkém a mohou být někdy opravdu neodbytní. Měli jedinou pravdu, a to, že tam bylo spousta Číňanů!
Nejlepší thajská masáž ever!
Měla jsem neplánované překvapení pro Páťu – pravou thajskou masáž. V centru mají totiž školu – něco, jako medicína právě i s masérskou školou, kde se učí dle starých tradic – Wat Pho Thai Traditional Massage School. A za pár kaček! Fronta byla obrovská, ale nám to nevadilo, hned vedle byla restaurace a my si tak skočili na pořádné thajské nudle. Hned jak jsme se vrátili, přišli jsme na řadu. Zezadu se na nás již usmívali dva malí Thajci. Bylo nám jasné, že jsou naši. Nebo my jejich. Páťa si masáž neuvěřitelně užíval. Dokonce u ní i usnul. Já ne. Pro mě to bylo utrpení. Jakmile došlo na mačkání těch zvláštních bodů, umírala jsem. Dělala jsem ksichty a bručela, jen abych neřvala nahlas. Ti dva Thajci ze mě měli neuvěřitelnou srandu, a tak mi přišlo, že některé věci dělá naschvál. Jenže jakmile pustil ten bod, přišlo uvolnění. Asi ne nadarmo je to nejlepší škola v Thajsku. Za chvilku se ten malý mužíček postavil za mě a řekl mi, ať se uvolním. Nevím, jak to udělal, jestli je učí již odmala i atletiku, ale obmotal se kolem mě a škubnul. Škubnul až tak moc, že mi celá páteř zachrochtala od spodu až nahoru. Pak mi vzal hlavu, ruce kolem ní dal tak, jako to dělají ve filmu, když někomu chtějí zlomit vaz, a škubnul. Opět se s ozvěnou ozvalo křup, křup, křup … No můžu Vám říct, že jsem odcházela tak o 50kg lehčí. Normálně jsem se vznášela! To byla taková úleva! Od této doby, jakmile jsme v Asii, nevynecháme jediný den bez masáže. Letěli jsme si to tedy centrem Bangkoku a navštívili všechna krásná místa. Hned u řeky se pyšní Wat Arun z první poloviny 19.století v Khmérském stylu, který symbolizuje zrození periody Rattanakosina, který našel nové hlavní město po pádu Ayutthay.
Bohužel jsme nebyli ve správnou dobu na správném místě a nestihli jsme tzv. „floating market“ neboli plující market, který je jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí v Bangkoku. Za to jsme ale viděli největšího ležícího Buddhu! Nachází se v chrámu Wat Pho. Právě u něj jsou tradiční masáže a tradiční medicínská škola. Na Khao San Road – kde je neuvěřitelné množství transvestitů se nám moc nechtělo – Páťa se bál, že přijde o své „panictvní“ ☺ Jelikož jsme se z hotelu vypotáceli celkem pozdě, takže jsme neměli tolik času si projít Bangkok víc. Ale o to je to krásnější, že se sem vždy můžeme vrátit! Je to město plné překvapení, světel a úžasných lidí. Každý si zde najde to své. Já prostě jednou ty krysy na špejli ochutnám ☺
